Článek o randění nastavil zrcadlo mužům. Jenže jedno zrcadlo zůstalo bez povšimnutí

V posledních dnech českým internetem prolétl článek Anny Koucké z Page Not Found o tom, proč podle ní mladé ženy postupně rezignují na randění. Během krátké doby nasbíral statisíce zobrazení, stovky komentářů a vyvolal vášnivou debatu. Jedni v něm vidí přesný popis dnešní reality, druzí jen další jednostrannou kritiku mužů.

Paradoxem navíc je, že většina samotného článku zůstává schovaná za paywallem. Hodně lidí tak reaguje na text, který vlastně celý nečetli. Jenže možná to ani není potřeba. To nejzajímavější se podle mě totiž nachází hned v úvodu, který je dostupný úplně všem.

Nejdříve autorka cituje jednu z respondentek své miniankety:

"Na randění jsem už zanevřela. Opravdu je to žalostný, nemá to cenu a jsem tak nasraná, že je mi i z představy, že se s někým mám jen bavit, úplně blbě."

A o pár odstavců později přidává vlastní zkušenost:

"Randění ve mně nevyvolává stejný pocity, jako když mi bylo jedenáct. Ani omylem. V mý hlavě jsou situace 'mám dneska první rande' a 'večer budu žrát hřebíky a kusy skla a pak se projdu po rozžhaveným uhlí' příjemný zhruba stejně."

Tyhle dvě citace jsou podle mě naprosto validní zkušeností. Zároveň jsou ale tím nejlepším repelentem na muže, které tyto ženy samy označují za kvalitní.

A teď nechci říct, že nesouhlasím s hlavní myšlenkou článku. Naopak. Myslím si, že spousta mužů dnes opravdu zaostává. Jsou pohodlní, rozptýlení, závislí na okamžitém dopaminu, neumí převzít odpovědnost a místo partnerky hledají druhou maminku. Takoví muži existují a není jich málo.

Jenže z toho ještě automaticky nevyplývá, že schopní muži vymizeli. Podle mě je mnohem pravděpodobnější jiné vysvětlení. Že část žen, které se blíží třicítce nebo ji už překročily a mají za sebou roky seznamování i několik bolestivých zklamání, začne postupně měnit způsob, jakým na randění a muže obecně nahlíží.

Tyhle ženy často randění tlačí až příliš "na sílu". Jako další projekt, který je potřeba úspěšně dokončit. Celý proces připomíná spíš výběrové řízení než poznávání dvou lidí. Jeden po druhém se odškrtávají jednotlivé body. Emoční inteligence. Terapie. Politické názory. Výška. Kariéra. Ambice.

A i přesto se občas objeví i ten pomyslný jednorožec. Takový muž, co má emoční inteligenci, chodí na terapii, má základy morálky, respektuje ženy, nebydlí u rodičů a umí si po sobě umýt talířek.

Jenže právě jeho citlivost a otevřenost ho často naučila velmi dobře číst lidi. Jeho mentální nastavení je citlivé na negativitu. A když se přiblíží do atmosféry zklamané a zraněné ženy, která s tímto stavem nic nedělá, začnou jeho radary začnou výstražně pípat.

To, co zpozoruje, je podle mě vidět už v úvodních dvou citacích článku.

Pasivní agrese. Rezignace. Negativita. Fatalistický přístup.

Všechno by se to dalo shrnout jedním nepříjemným slovem.

Zapšklost.

Nemyslím ty zástupné důvody, za které se to často schovává. Špatnou zkušenost, opatrnost nebo vysoké standardy.

Myslím zapšklost.

Ten okamžik, kdy člověk nepřichází na otevřené a radostné setkání, ale na pomyslný pohovor na partnera. Kdy je muž automaticky zařazen do kategorie "potenciální další debil" a očekává se, že svým výkonem dokáže z této škatulky vyhrabat.

A někde mezi přísným racionálním hodnocením se zapomene na jednu drobnost.

Přirozený prostor pro lásku. To je podmíněno otevřeností, upřímností, uvolněním. V rámci té "racionální tvrdosti", předsudků a škatulek není prostor na otázku, jestli si ti dva lidé vůbec užívají společně strávený čas.

Často slýchám argument typu: "Ženy mají právo být naštvané a zklamané." A já souhlasím. Jenže už si neuvědomují, že řada mužů má stejně právo nechtít ženu s batohem této negativní emoční bagáže, kterou se rozhodla neodložit.

Muž dopředu totiž ví, že stojí před soudem. Že bude platit za chyby bývalých partnerů a nápadníků. Že bude muset dokazovat, proč zrovna on není další idiot v pořadí. Že se očekává, že ženy bude tahat z její ulity. A ještě počítat s tím, že ona bude tlačit proti němu, protože spustit svoje hradby a být zranitelnou vyžaduje velkou odvahu a ne každému se do toho chce.

Muž chce často poznat milou, hezkou, přátelskou a usměvavou ženu. Takovou, která si život užívá, umí komunikovat a nebere poznávání druhého člověka jako další projekt.

A pokud má muž zdravé sebevědomí, nemá vůbec potřebu dokazovat svoji hodnotu. Nebude přesvědčovat negativně naladěnou ženu, že právě on bude výjimka. Nemá potřebu napravovat zklamání, která způsobili ti před ním.

Prostě odejde. Nebo ještě častěji se k této ženě ani nepřiblíží.

Ona pak získá dojem, že pořádní chlapi už neexistují. Ještě více zatvrdne, obrní se a zaměří se na svoje tituly, nezávislost a další věci, které podle ní zvyšují její hodnotu, ale chlapům jsou často úplně fuk. Nic proti tomu být vzdělaná nebo mít dobrou práci, ale člověk na tom nesmí postavit celou svou osobnost.

Článek Anny zároveň kritizuje, jak manosféra a současná doba udělaly z části mužů líné, neempatické a ztracené jedince. A v mnohém má pravdu. Spousta mužů dnes opravdu utekla před odpovědností do světa počítačových her, p0rna, nekonečného scrollování nebo podcastů, které jim vysvětlují, že za všechno mohou ženy.

Jenže stejná doba udělala i něco jiného.

Z části žen vytvořila takové, které přestaly věřit mužům ještě dřív, než je vůbec poznají. Naučily se být neustále ve střehu. Odpojit se od cítění a vše řešit hlavou. Všechno analyzovat. Každou schůzku brát jako potenciální zklamání. Každého dalšího muže jako někoho, kdo bude muset nejdřív dokazovat, že není další idiot v pořadí.

Text kritizuje muže, kteří jsou zavření ve své bublině předsudků, frustrace a ublíženosti. Muže, kteří už ženy nevnímají jako jednotlivce, ale jako jednu homogenní skupinu, na kterou jsou předem naštvaní.

Jenže zapšklá žena dělá ve výsledku úplně totéž. Jen z opačné strany barikády.

To je zrcadlem, do kterého je někdy velmi obtížné pohlédnout.