Zápisky progresu (blog)

Otevřený live deník autora těchto stránek a Tik Tokera Mike_like_progress. Blogové posty na téma seberozvoje, biohackingu a tréninku (mentálního i fyzického). Hodnotné informace podané zábavnou a dynamickou formou.

(příspěvky jsou chronologicky řazeny, nejnovější nahoře)


Sobota 28/1/2023 - Zpět na tatami

Mám holku na zádech a není to žádná prapodivná nemravná praktika. Jsem na tréninku grapplingu a právě jsem krůček od toho dostat se do efektivního škrcení rear-naked-choke. A jak jste asi pochopili, já jsem ten škrcený. Nejhorší ale je, že můj krk je až moje druhořadá starost. Při této technice vás totiž soupeř blokuje tzv. "háčky", což jsou jeho nohy přecházející přes vaše boky a  umístěné patami na vašich tříslech, což zabraňuje vašemu vytočení se do strany a tím pádem útěk. Docela podstatné je, že v rámci tréninku se nenosí suspenzor a podobně nepříjemné jako škrcení je připletení se určitých partií mezi váš kyčelní kloub a soupeře (v mém případě soupeřky) patu. A z toho mám aktuálně největší obavu. "Šoupnout" háček rukou ale znamená přestat bránit krk. Koho ale zajímá krk, když je v sázce budoucnost vaší reprodukce? Posunutím nohy skutečně odhaluji prostor dostat obě ruce pod můj krk a jen silou vůle a nabubřelého ega vydržím tohle "neodklepat" a nakonec se i vytočit a utéct z ohrožení.

Všechna čest holkám, které trénují s muži, protože ač grappling (nebo brazilské jiu-jitsu) je především o taktice a technice, tak nelze přehlédnout výhodu v podobě síly nebo váhy. Jenže horší výchozí pozice neznamená nemožnost vyhrát. A tak i s genetickou výhodou občas končím jako ten pokořený "něžnějším" pohlavím.

Tento rok je to můj třetí trénink, posledních asi 9 měsíců jsem drtil jenom fitko a úplně vypadl ze zápasení. Návrat bez fyzičky, mezi lidi, kteří pravidelně trénují, je o to bolestnější, ale přináší i výrazně pozitivní pocit už jen z toho, že člověk dorazil a ten trénink odjel. Naplánoval jsem si to jako prioritu opět pravidelně trénovat. Sice vím, že nikdy nebudu nějaký extra dobrý fighter, moje ambice v tomto ohledu znamenají poměřit jednou za čas síly s ostatními formou sparingu, zamakat si (jakákoliv forma zápasu, kde je to kombinace aerobní a anaerobní aktivity je hardcore na fyzičku) a umět se bránit pro případ nějaké krizové situace.

V neposlední řadě je jakýkoliv bojový sport úžasný "lék" pro psychiku. Trošku "upustíte páru", vybudujete sebevědomí, ale zároveň se naučíte i pokoře. O tom, jak vybrat bojový sport jsem psal celý článek, který najdete ZDE. Překonat se, projít si něčím opravdu náročným znamená, že posouváte limity toho, co je pro vás těžké. Dnes, když mám odřené šlince na obličeji, zválené ucho a každý krok mi připomíná hodně intenzivní křeč do lýtka, je představa zítřejšího tréninku ve fitku úplná procházka růžovou zahradou. Nikdo mě nebude škrtit nebo se snažit mi zlomit ruku, nebudu lapat po dechu a rýt obličejem v zemi? Nádhera!

Když je pro Tebe něco těžké, najdi si něco ještě těžší, postupně (!) vystoupej na vyšší level a rozhodni se, že to, co je těžké pro průměrného člověka, bude pro Tebe hračka. Jde to, ale vyžaduje to dřinu a konzistenci. Stojí to za to a ta cesta je kolikrát lepší jak cíl.

Neděle 8/1/2023 - Bolest a utrpení

Podívám se na svoje předloktí a vidím téměř neviditelnou jizvu kulatého tvaru. Ještě pár let a připomínka mé mladické nerozvážnosti už nebude vůbec vidět. Jo, tohle je dobrý námět na dnešní post. Začněme rok 2023 trošku masochisticky. Tentokrát se totiž chci zamyslet nad utrpením, respektive na jeho smysluplnou a zbytečnou variantou. Ale vraťme se ještě na chvíli k mé ruce.

Jako spousta chlapců jsem si při dospívání procházel intenzivní pubertou. Naštěstí jsem se "nechytl" špatné party a tak jsem neskočil jako děti ze stanice ZOO. Moje introvertní povaha mě spíše koupala v nespočtu různých hlubokých i povrchních úvah. Plus k tomu přidejme sociální vliv televize, okolí, školy, filmů a výsledek může být prapodivný. Ty filmy nezmiňuji náhodou, u mě totiž stačila třeskavá kombinace trojice: puberta, film Fight club a moje dočasné chování na úrovni debila.

Prostě v pubertě se tak nějak počítá s tím, že si projdete obdobím, kdy se chováte jako idiot. Je dobrý, když se vám to podaří absolvovat bez toho, abyste skončili v pasťáku za vykrádačky trafik nebo aut. Naštěstí porušování zákona mě nějak moc nelákalo. Můj problém byl úplně jinde. Ve zmiňovaném Fight clubu! Když jsem fascinovaně sledoval legendární scénu s kyselinou, kdy si hlavní hrdinové (kdyby to náhodou někdo neviděl, tak nebudu spoilerovat) lejí na ruku kyselinu ve snaze dostat se až na dřeň své duše, honilo se mojí hlavou až nebezpečně moc myšlenek.

To hluboké umělecké zpracování bolesti a utrpení, které hrdinu dostalo do jiné dimenze vlastního já. Dokázal bych vydržet něco podobného? Ve čtrnácti letech je každá šílená výzva hrozným lákadlem. Naštěstí jsem neběžel shánět kyselinu, ani se vykoupat v Savu. Ne teda, že bych neplánoval podobný "křest ohněm", ale alespoň jsem z toho vynechal chemické popáleniny. Mým zdrojem osvícení z bolesti měl být "cejch" rozžhaveným kusem železa. Ano, rozhodl jsem se, že se soustředím na prožívání intenzivní bolesti pomocí rozpáleného kusu železa (šlo tehdy myslím o nějaký šroub s velkou hlavičkou nebo něco na ten styl).

Jakmile se do rudě rozžhavený kus kovu dotkl mého předloktí, okamžitě se přiškvařil a mým psychologickým úvahám byl konec. Tohle byl sakra blbý nápad! Bolest se dostavila extrémní, a ještě zesílená snahou dostat to z ruky. Asi nemusím zmiňovat, že žádné halucinace ani změněný stav vědomí jsem neviděl ani z rychlíku. Trhnutí s sebou vzalo kus kůže, ale s trochou štěstí nedošlo k žádnému zanícení a na ruce mi po několika (asi 4) měsících hojení zbyla tehdy výrazná jizva. Být v Americe, tak zažaluji producenty filmu za to, že já sám jsem dement, a ještě bych na tom vysoudil majlant. V rámci ČR jsem ale získal akorát cenné poučení a krásnou vizuální vzpomínku.

Tento můj skromný "experiment" mi s odstupem času dal cennou lekci o utrpení. Prošel jsem si, ač krátkým, tak ale intenzivním utrpením, které nemělo žádný smysl, nikam mě to neposunulo, ani mi to nic nepřineslo. I když vlastně na tom najdeme pozitivní stránku. Zjistil jsem, že nejsem masochista a že sebepoškozování mezi moje koníčky také nepatří. Fajn vědět! Ale vážně, reálně to nemělo smysl.

My lidé se snažíme vyhnout bolesti a utrpení. Máme to v sobě zakódované. Ale zaprvé, to není možné a zadruhé, bez těžkých časů s utrpením nedokážeme ocenit ty krásné komfortní časy, kdy nás nic nebolí. Klíčem je tak uvědomovat si, že k životu patří jak to dobré, tak i to zlé. A hlavně, vybírat si krátkodobé smysluplné utrpení, které nám pomůže se vyhnout tomu dlouhodobému bezúčelnému. Když jsem si dnes ráno šel dát si studenou sprchu, rozhodně to nebylo nic komfortního a prvních pár vteřin bych dokonce nazval utrpením. Ale těch pár minut stojí za posílené psychické i fyzické zdraví. A díky tomu se člověk vyhne například dlouhodobé nemoci. Troška utrpení za spoustu komfortu. A teď variant je nespočty. Cvičení, správné jídlo, prakticky jakákoliv disciplína, rozvíjení nějakého skillu, tvoření, všechno tohle s sebou nese určitou míru diskomfortu a aspoň trošku bolesti.

"V životě si musíme vybrat mezi bolestí z disciplíny nebo bolestí z lítosti." Je můj oblíbený citát. Dnešní story o debilních nápadech budiž přáním, abyste v roce 2023 volili vždy to smysluplné utrpení, které vám něco přinese. A hlavně, abyste měli dost sil vydržet a věřit, že brzy přijde změna, když vás zrovna zastihne nějaká ta bolest mimo naši kontrolu.

Neděle 18/12/2022 - Nový podcast

Nechci začínat tento post takovým influencerským klišé typu "Všichni jsme mi psali...", ale je pravdou, že sem tam se na Tik Toku objevil komentář, že by bylo fajn udělat nějaké delší povídání formou podcastu nebo padly dotazy, jestli vedu YouTube kanál. A já s nesmírnou radostí mohu říct, že oboje je již realitou! V pátek jsme společně s Pepou "Zephem" Horákem natočili první díl podcastu NAD LIMIT a v sobotu jsem ho umístil na můj nově vzniklý YouTube. Rád bych tímto dílem zápisků nechal všechny nahlédnout trošku "za oponu" a realisticky popsal, jak to probíhalo. Chtěl jsem autenticitu, proto jsem nepřipravil žádný scénář, žádné předpřipravené otázky a Pepovi jenom řekl, že se budeme bavit o věcech spojených s randěním. Pepa je totiž pod přezdívkou Zeph známý v pravděpodobně největší "PUA" komunitě (Pick Up Artist - ve volném překladu umělec v balení holek) v Česku.

Setkali jsme se včas, poladili hlasitosti mikrofonů, nastavili nahrávání obrazu, tak abych následně mohl spojit výstup z mixáku s výstupem z kamery. A pustili jsme se do toho. Bez nějakého jinglu, bez extra úvodu rovnou k věci. Podcast byla věc, o které jsem dlouho uvažoval a v tomhle roce si to dal jako cíl, tudíž je pochopitelné, že mi na tom záleželo a jakmile to konečně bylo tady, vnímal jsem, jak se mi klepe hlas a věděl jsem, že to citlivé studiové mikrofony zachytí. Na úspěšné tvorbě podcastu mi záleželo a když v něčem nechcete selhat, když je to konečně tady, tak s nadšením přichází i nervozita. Nejsem robot, proto se tím snažím nenechat se tím rozhodit. Po chvíli se rozmluvíme, na mixáku jede čas nahrávání, obraz se taky zaznamenává a nám nic nebrání rozebírat témata randění, oslovování holek na ulici nebo třeba překonávání strachů. Když mixpult zobrazí 45 minut nahrávky, ukončujeme diskuzi.

Začátek byl trošku kostrbatý, ale pak se to rozjelo, takže to hodnotím vcelku pozitivně. Obraz mám nahraný v laptopu, takže stačí vytáhnout zvuk z mixáku a věčer se můžu pustit do postprodukce. To všechno by bylo možné, kdyby měl mixpult interní pamět a nebylo potřeba vložit SD kartu nebo připojit počítač přes výstup. A jak už asi tušíte, ani jedno z toho jsem neudělal. Úplný fail, 45 minut mluvení na prázdno. Tváří v tvář problému je ale lepší hledat východisko, než fňukat nad tím, proč se to stalo. Nezbývá než dát druhý pokus, tentokrát již s vloženou SD kartou. Už jsme rozmluvení, nervozita z hlasu je pryč, úvod je dynamičtější a my jedeme druhou improvizaci. Vše má své pro a proti a tak plusem je, že se mi mnohem lehčeji mluví, ale setkávám se s mínusem, že vyplavený adrenalin mě nutí mluvit až moc a Pepa dostává méně prostoru, než při nezaznamenaném rozhovoru. Nakonec nahrajeme 64 minut.

Byl by ten první pokus lepší? Nebo pomohlo, že jsme si to vlastně zkusili "nanečisto"? To jsou otázky, kterým se sice nevyhnu, ale snažím se neplýtvat na ně mentální energií. Chtěl jsem podcast, mám první díl, není rozhodně špatný, ale zároveň vím, že 100. epizoda bude úplně jiný level. Kdybych se rozhodl dávat třetí pokus, mohli bychom pak skončit i u čtvrtého, pátého a donekonečna se honit za neexistující dokonalostí. Tohle je znamení pro vás, pokud něco opravdu chcete dělat a váháte, jděte do toho, i když třeba nevíte úplně pořádně jak. Vše se naučíte za procesu. Už máte dost přípravy, dost teorie, teď je čas na akci. Možná se něco nepovede, ale to patří k cestě za zlepšením. Držím palce! Jo a první díl mého podcastu najdete ZDE.

Neděle 4/12/2022 - Askeze, pády a vůle

Žiju poměrně asketický život. Askeze je o odpírání si obvyklých (pozemských) radostí, neřestí a rozptýlení. Obvyklé to lidé dělají proto, že čekají, že jim to bude vynahrazeno v posmrtném životě. Sice jsem poměrně spirituálně založený člověk, ale úplně nevěřím, že existuje nějaké "nebe", natož, že by tam na mě čekaly nějaké panny, Call Of Duty na nejnašlapanějším počítači s mega monitorem nebo BMW M5 s bezednou nádrží. Jen mě prostě baví mít řád a disciplínu, to samo o sobě je výzvou a odměnou zároveň. Ale nejsem stroj, i když bych občas byl rád.

Většina lidí kolem mě ví, jak to mám hozené, a tak jakmile se koná něco, co přesahuje půlnoc, všichni vědí, že moje neúčast je téměř vždy zaručena, protože přes "večerku" nejede vlak. Respektive, tak bych si to představoval, aby to bylo, ale nežiju ve srubu uprostřed lesa a tak občas musí moje přesvědčení ustoupit sociálnímu životu typu oslavy narozenin, firemní večírky, networkingové (čti "lidi z byznysu se jdou ožrat") akce, apod. A konec roku je na tyto radovánky poměrně bohatý.

Zde to pak naráží na moji Achillovu patu. Jsem schopný jít z rozpálené sauny do ledového bazénku a ani nemrknu, ale pošlete mě večer někam do společnosti, tam třikrát přejdu dovnitř a ven (protože lidé se kterými se zrovna bavím, si musí jít nutně zapálit - pro mě nepochopitelný zlozvyk) a druhý den mám hned nudli u nosu. Škrábání v krku je už pak jen potvrzením, že moje tělo se bude muset trošku poprat s nějakým virem nebo bakterií.

Nenesu úplně dobře fakt, když mě něco vyřadí z tréninku nebo obvyklého fungování a rozčiluji se, proč to nedokážu úplně eliminovat, když už dělám pro zdraví tolik. No a při tomhle nesmyslném "fňukání" vidím na netu zprávu, jak si MMA zápasník Jirka Procházka odj*bal rameno, utržené vazy, operace, tím pádem žádná titulová obhajoba a min 6 měsíců mimo "klec", což je jeho hlavní obživou. A říkám si: "Co tu já sakra řeším? Rýmičku na max pár týdnů?" a dojde mi, jak jsem na chvilku padnul do pasti mentality oběti. Nelze se vyhnout nějakým těm "pádům", přijdou zranění, nemoci a různé životní neúspěchy, ale důležité je nenechat se zlomit mentálně.

S chřipkou jsem se popral vcelku bez větších obtíží, jaké konkrétní postupy aplikovat jsem vypsal v tomto videu. Týden jsem byl mimo režim a osmý den šel opět zlehka cvičit. Podíval jsem se na to z druhé strany. Neříkal jsem si: "To všechno, co dělám pro zdraví, nefunguje, protože jsem i přesto onemocněl", ale změnil úhel pohledu na: "To všechno, co dělám pro zdraví, funguje, protože i s chřipkou mi nebylo nějak extra špatně, pár dní jsem si odpočal a po týdnu byl okej." Změnil jsem svou podrážděnost na vděčnost za to, jak moje tělo funguje. Naskakuji opět do tréninku a říkám si, jak důležité je sledovat v životě opravdové bojovníky, lidi, u kterých vidíte tu nezlomnou vůli, která vás dokáže inspirovat. A co se Jirky Procházky týče, jsem přesvědčený, že příští rok budeme sledovat návrat "českého samuraje" se schopnostmi ještě o několik levelů výše než doposud.

Neděle 30/10/2022 - Proces X výsledek

Máme tu zimní čas, hodinky přeřízeny, k obědu si můžu dát o bábovku víc s výmluvou, že jedu "bulking" na zimu, a pravidelně budu skřípat zubama, že už je v pět hodin odpoledne tma. Přichází temná část roku a o to důležitější je zaměřit se na aktivity, které podporují naši fyzickou i duševní pohodu. Dnes se chci zaměřit na procesní cíle, na systémy, který drží náš motor v chodu.

Opakování je matkou moudrosti, proto si připomeňme rozdíl mezi přáním a cílem. Myslím, že jsem o tom i několikrát mluvil na Tik Toku. Přání je "být bohatý" nebo "být silný". Za to cíl je jasně specifikovaný s datem splnění. "22.1.2023 vlastním majetek v hodnotě 2 miliony 400 tisíc korun českých" nebo "20.1.2023 zvednu 120 kg na bench". Kdokoliv tak může v dané datum přijít, říct: "Tady si lehni na tu lavičku a zvedni 120 kg." a udělat závěr, jestli je cíl splněný nebo není. Jestli si teď říkáte: "Okej, stanovím si teda cíl, že chci mít za rok tři "míče" a jdu se plácnout na gauč k Netflixu.", tak takhle to úplně nefunguje.

Dalším krokem po stavení cíle je stanovení dílčích kroků, vlastně konzistentních "mini-cílů", které povedou ke splnění celkového cíle. Proces je v tomhle extrémně důležitý a je mnohem podstatnější držet se plánu a třeba nedostat ten kýžený výsledek (např. zvednu nakonec jen 115 kg), než flákat proces a pak nějakou náhodou se mi podaří splnit cíl. Nechápejte mě špatně, já když slyším někoho mluvit o medaili za účast nebo o tom, že sport by si měl člověk hlavně užívat a výsledek není důležitý, tak mám pocit, že mi praskne cévka v hlavě. Fotbal bez počítání gólů by nikdo nehrál ani nesledoval. Výsledek je důležitý, ale jen v případě, kdy jdeš vědomě porovnávat síly s nějakým oponentem.

Vysvětlím to na příkladu mého psaní. V minulosti jsem vedl několik blogů, kde jsem nejvíce času trávil ve statistikách návštěvnosti. Každý den jsem hltal, kolik lidí si jaký článek přečetlo, přemítal, jak docílit, aby to ještě rostlo a víc dumal, než psal. A když čísla návštěvnosti padala, ztrácel jsem motivaci a psal ještě méně, až jsem usoudil, že to vlastně nemá cenu, protože to skoro nikdo nečte a blog ukončil. Zaměřoval jsem se na výsledek, a ještě na takový, který byl úplně mimo můj dosah.

Udělal jsem revizi, co je mým cílem. Jde mi o zlepšování se ve psaní a psát mě baví. Nevedu firemní blog, tudíž jsou čísla návštěvnosti pro mě irelevantní. Na základě těchto faktů jsem změnil přístup. U těchto stránek se občas mrknu, kolik lidí přišlo, které články nejvíce zaujaly, ale je to jen pro zajímavost a neodvíjím od toho aktivitu mého psaní. Každou minutu mého psaní (nejen zde) monitoruji a cíl je každý měsíc mít "odpsáno" alespoň o deset minut více než měsíc předchozí. A toho lze docílit jedině procesem. Proces je: píšu XY minut denně, to při splnění dává XY minut týdně a vychází to pro splnění měsíčního cíle XY minut měsíčně. A další měsíc zase "rozsekám" číslo povýšené o deset minut na týdenní a denní cíle. Po dvou dnech, po týdnu, po deseti dnech, prostě kdykoliv se podíváte, tak vidíte, jestli máte "náskok" nebo "ztrácíte".

Tenhle proces jde aplikovat na vše. V obchodě se to nazývá KPI (key performance indicator) - klíčové ukazatele výkonnosti. Obchodním týmům to pomáhá zvyšovat své výsledky, firmám růst i generovat vyšší zisk. Funguje to v byznyse, tak proč to nevyužít i pro zdraví nebo seberozvoj? Tohle téma ještě rozebereme podrobněji, ale já pro dnes už musím letět. Svůj denní limit psaní mám splněný, zbývá jeden den do konce měsíce a já tu mám ještě před sebou KPI pro počty tréninků i čas v sauně :-)

Středa 5/10/2022 - Minimalizuj tření

Nechci tu opětovně onanovat nad knihou Tiny Habits, kterou jsem už několikrát opěvoval, ale musím ji ještě naposledy vychválit do nebe. A to konkrétně kapitolu s názvem "Udělejte to co nejjednodušší!". Tento příspěvek píšu na externí klávesnici připojené přes Bluetooth k telefonu. Docela výkon na třicetiletého boomera, ne? Teď vážně, nechci tu machrovat, že zvládnu technický úkon, který dneska umí i tříleté děti. Jde o něco jiného. Nejdřív ale kontext. Dost píšu a chci se v tom zlepšovat, což znamená jednoduše psát ještě více. Držím se zlaté poučky, že mistrem se člověk stane po 10 000 hodinách určité činnosti. Proto se snažím psát každý den, klidně i třeba jenom 10 minut. Moje cesta k mistrovství je ale občas přehrazena standardními nástrahami života jako je hodně jiné práce, hektický den a další okolnosti vedoucí k mindsetu: "Sakra, dneska se mi fakt už nic víc nechce dělat!".

Jakýkoliv systém založený na pouhé motivaci a naivní představě, že se nám pokaždé bude chtít, dříve nebo později selže. Naše motivace kolísá a rozhodně na ni není spolehnutí. A ty dny bez motivace rozhodují. Řetěz je tak silný, jako jeho nejslabší článek. A vždycky nadejde den, kdy motivace bude pryč a vaše vůle bude na úrovni: "Dojdeme támhle na gauč a víc už dneska nepruď, ok?!". Jenže pokud se chcete v něčem zlepšovat, nemůžete svoje tréninky přizpůsobovat momentální náladě. Můžete to zkusit "urvat na sílu" vůlí, ale to funguje v jednom případě z deseti. Je dobré se umět "hecnout", ale když tvoříte nějaký systém, je nesmysl dávat na auto hranatá kola. Stejně tak váš systém seberozvoje potřebuje smysluplný způsob, jak se pohybovat vpřed a minimální třecí plochy.

Řešení zde je a je brutálně jednoduché. Odstraňte překážky, udělejte to co nejlehčí. Já osobně jsem až donedávna psal pouze na notebooku se kterým se i pohybuji, tudíž se nejčastěji nachází v mé brašně. Co to znamená? Sedím večer v pracovně, říkám si, že něco napíšu a moje "líné já" začne: "Ty vole, máš noťas v tašce, v jiném patře. Fakt ho chceš tahat na 10 minut a pak co? Zase ho vrátíš do tašky? Ale prd, znáš se, necháš ho tady, ani ho nevypneš, vybije se, ráno zase nebudeš stíhat a ještě se budeš otravovat se zabalením počítače. Fakt tohle všechno budeš podstupovat kvůli chvilce psaní?". A bohužel jsem často dal tomuhle vnitřnímu prudilovi za pravdu a psaní vynechal. Jednou, dvakrát, třikrát a najednou jsem nepsal ani nepamatuju.

Co můžu udělat jinak? Jak to udělat lehčí, abych se nemusel otravovat s vybalováním počítače? Jednoduše jsem si pořídil externí klávesnici, která leží přede mnou na stole a když mám psát, stačí dva kliky a píšu. Můj vnitřní kritik se může jít bodnout, protože už nemá výmluvu, jak hrozně těžké je začít. První krok je vždycky ten nejtěžší. I kdybych napsal jen tři řádky, už je to nějaký krok, už je to určitá snaha, kterou jsem investoval. Stejně tak i trénink, kde uděláte 10 kliků je lepší než žádný trénink. Jeden uběhnutý kilometr je lepší než žádný. Zamyslete se nad vším, co chcete dělat pravidelně a neděláte. Je tu nějaká možnost, jak to udělat lehčí? Nemusí jít o zjednodušení celé činnosti, ale eliminaci té "mentální bariéry", která vás odrazuje se do toho vůbec pustit. Tohle odstranění překážek je opravdu triviální myšlenka, ale hrozně efektivní. 

Nespočty lidí "dojede" na to, že tento faktor podcení, že věří v nějakou kouzelnou nevyčerpatelnou motivaci. Třeba v případě, že se někdo rozhodne nově chodit do fitka a vybere to, kam to má hodinu cesty, jen protože holky tam mají nejnafouklejší zadky a zrcadla jsou nejlépe vyleštěná pro selfíčka. Tací jedinci pak přibližně měsíc jedou na čerstvou motivaci, ale pak jejich motor začne nevyhnutelně škytat. Ta bloncka, s legínami zařízlými až bůhvíkam, se už jim okoukala, sbírku selfíček na Instáč mají na rok dopředu a uvědomí si, že mají vlastně dost jiné práce. A ač tréninky budou pořád stejně náročné, tak právě ty dvě hodiny na cestě začnou být super argumentem pro jejich "líné já", které chce max tak Netflix a chill. Ani nemrknou a skončí u "No, než tam dojedu... dneska na to kašlu." Přitom by stačilo aplikovat analýzu překážek a racionálně si přiznat: "Okej, asi pokaždé se mi do toho fitka nebude chtít, minimálně než vybuduji nějaký návyk, proto budu zatím chodit tam, kam se dostanu rychle, protože dorazit na ten trénink je v této fázi to nejdůležitější. Tohle fitko mám 15 minut od baráku, sice tam nechodí extra baby a starej Franta se producíruje po šatně jak ho Bůh stvořil, ale jdu tam makat, ne řešit kraviny."

Jednoduché odstranění překážek, zjednodušení cesty k návyku/tréninku/čehokoliv významně přispívá k šanci, že u dané činnosti opravdu vydržíte. Kdybych měl teď tahat laptop, tak vám rovnou říkám, že tenhle post by nevzniknul. Na závěr bych dodal, že tohle funguje i naopak. Pokud se chcete nějakého zlozvyku zbavit, udělejte cestu k němu co nejtěžší. Žádné sladkosti v ledničce, extra dlouhé heslo na přihlášení k Netflixu, telefon mimo dosah, žádné stažené hry v PC, atd. 

Neděle 18/9/2022 - Po nemoci

Nejsem superman. Ještě nedávno jsem si to ale myslel. Všichni kolem mě poslední dva roky řešili chřipečku začínající na písmeno C, jejíž jméno se nevyslovuje (jinak si okamžitě snížím dosah těchto stránek) a já si říkal, že prostě patřím k těm vyvoleným, které tohle celou dobu nepotkalo, a tudíž už ani nepotká. Jak naivní jsem byl! Ve zkratce jsem prostě lehnul, klasika horečky, bolesti všeho a nejvíc mě překvapil dopad na mentální stránku. Úplné "zamlžení" mozku (brain-fog), neschopnost se soustředit, a i moje relativně pozitivní já se změnilo ve věčně nasr*ného negativního dědka, co mu právě vyprodali Tuzemák v akci (ve vší úctě ke stáří). Jak si svépomocí poradit alespoň s tou fyzickou stránkou rozepíšu do samostatného článku, který bude mířen obecně na biohackerské tipy při nemoci. Zapotil jsem se, trošku jsem si to vytrpěl, dokonce jsem i věnoval čas nenáviděnému sledování TV (Díky Bohu za Hvězdnou bránu, co drží celý program nad vodou!) a po týdnu se pomalu začal vracet do režimu. Aktuálně je tu můj "okamžik pravdy", první den, kdy jdu zkusit cvičit a mám i pocit, že se moje schopnost uvažovat vrací do normálu (už nemám chuť volat do Volejte Věštce, ani si nechci koupit kouzelnou houbičku na škrábance na autě od Horsta). 

Svoji pracovnu jsem pro dnes změnil na meditativní místnost, zapálil jsem cedrové dřevo, do sluchátek pustil hodinový mix vikingské a severské folklórní hudby a snažím se naladit zpět na vlnu člověka, co se snaží z každého dne vytěžit maximum. Na programu je tedy lehký "core" trénink, poté návštěva Evolution festavalu, což je alternativní festival, kde najdete jak ujeté "ezo-věci", tak i zajímavé přednášky na téma psychologie, seberozvoje, atd. A když už mluvím o přednáškách, v sobotu 24.9. máme společně s Adamem Bůžkem (CzechTarzan) druhé kolo přednášky na téma zdravého těla i mysli. Přednáška se koná na Pankráci, je zdarma a skládá se ze dvou hodinových bloků. Více informací najdeš ZDE. 

Neděle 21/8/2022 - Bahno a klišé motivace

V aplikaci Habit Tracker si odškrtávám 16. den bez vynechání, kdy jsem úspěšně provedl strečink po ránu. S tímto návykem jsem trošku bojoval, ale to se změnilo se změnou přístupu. Objevil jsem totiž naprostou perlu v seberozvojovém bahně nekonečného okecávání jedné myšlenky a nicneříkajících motivačních klišé. Pro úspěch je potřeba na sobě makat a překonávat se, ale musíte u toho myslet, mít plán, systém a nezanedbávat všechny faktory svého těla i mysli. Snažit se něco urvat "na sílu" jde jednorázově, ale v dlouhodobém hledisku je to nesmysl. Kácet stromy tupou sekerou Ti možná dá pocit, že "dřeš", je to ten styl populárních videí "Grind hard!" a nesmyslných keců jako "Spánek je pro chudé!", ale výsledků se nedočkáš. Naopak je spousta těchto návodů přímou cestou k vyhoření.

Většina "work hard, play hard" seberozvoje Ti řekne "Vstaň v pět ráno!", ale neřekne Ti, jak to udělat. Napumpovaný z videí to uděláš, možná vydržíš i týden nebo dva, ale jakmile vyprchá nadšení a budeš čelit možnosti přispat si, vzbudíš se v 9 s pocitem selhání. Podíváš se na video, kde týpek zuřivě prská do kamery "Go hard or go home!", ale jak rok vstává v 5 ráno Ti neukáže. Přesto Tě to o ovlivní a přichází pochyby. Myšlenky, že jsi zklamal, že nejsi takový, jak sis myslel a nemáš disciplínu. Začneš si říkat, že to nikdy nedokážeš, nevybuduješ disciplínu, nebudeš úspěšný a už jedeš ve spirále negativního self-talku. Tím nechci shazovat disciplínu, je to naprosto stěžejní skill pro šťastný a úspěšný život, akorát že styl, jak ji budujeme, je často úplně špatný. Dáváme na auto hranatá kola a pak viníme řidiče, že auto nejede.

Co je tím svatým grálem, který se vymyká všem těmto klišé? Kniha Tiny Habits. Tohle dílo sice nevyšlo v českém překladu, ale je to velmi obsáhlý, velmi podrobný, a hlavně reálně funkční způsob, jak měnit své vzorce chování, přidat produktivní návyky a eliminovat ty destruktivní. Tahle kniha Ti dává odpovědi, autor se totiž zaměřuje na behaviorální psychologii a přináší vlastní převratnou metodu, jak designovat svůj život. Je to trošku těžší čtení, ale se znalostmi z knihy si přijdeš, že jsi nastoupil do Ferrari, zatímco všichni kolem ještě jezdí na koni.

Pokud jsi trošku zdatný v AJ, můžeš po knize sám sáhnout (nemám z toho provizi, ale kdybych mohl mít, hoďte mi echo :-) ), případně vyčkej na moje další příspěvky, kde rozhodně rozeberu hlavní myšlenky knihy. Jen potřebuji trošku delší horizont, kdy aplikuji všechny nově nabyté znalosti, abych mohl udělat objektivnější reflexi. A teď je čas na trošku fyzického tréninku. Oprášil jsem tréninkový protokol od Performance Lifestyle, který je zaměřený na lidi s problémem s nabíráním váhy a svalové hmoty (tzv. Hard-gainer). V rámci aktuální fáze jedu 5x týdně full-body trénink, nebudu říkat, že je to úplně sranda, ale pro můj neurotyp (na to také přijde řeč) je potřeba mít tréninky, které jsou výzva i zábava. Hezkou neděli všem!

Neděle 7/8/2022 - Cestování, relax a návyky

Jsem zpět! Po delší pauze, kdy jsem strávil nějaký ten čas u moře a naivně si představoval mé každodenní výběhy na pláž a kliky v příboji za svitu vycházejícího slunce, jsem zase zpět v realitě pražského života. Jak to šlo s těmi východy slunce? Ty kliky v moři úplně nedopadly, ale alespoň pár ranních strečinků na mole proběhlo. A necítím nějaký neúspěch nebo zklamání. Vaše návyky a systémy jsou totiž úzce spjaty s místem a denním režimem. Tudíž pokud jste krátkodobě někde na jiném místě s odlišným režimem a dokážete udržet svoje návyky, rozhodně palec nahoru, ale pokud na chvilku vypadnete z tohoto "kolotoče", nic moc se prakticky nestane. Rozhodují totiž dlouhé horizonty, celý obrázek. A v něm je týden nebo dva zanedbatelnou položkou. Vaše systémy by měly odpovídat tomu prostředí, kde trávíte většinu svého života.

Pojďme ale k pozitivům cestování. Co vám změna prostředí může dát jsou nové vjemy, zážitky, stimulace pro mozek, který více čerpá z přírodních zdrojů než těch umělých. Když totiž vyrazíme někam na nové místo, jsme mnohem více přítomní, vnímáme prostředí, naše hlava je "lehčí", jelikož jí dáme odpočinout od stresu každodenního života. A hlavně! Jsme často na přirozeném světle a mnohem méně sedíme před LED displeji a obrazovkami s modrým světlem. Pohyb a slunce, už naše babičky věděly, jaké léky to jsou.

Ve zkratce jde o to, že už jen to, že brzo ráno vylezeme na světlo, jdeme někam (na pláž / na procházku městem / klidně i do beachbaru :-) ) synchronizujeme svoje přirozené biorytmy. Jsme na čerstvém vzduchu, bez stresu, mnohem méně saháme po telefonu, shodíme" umělotiny", které se neustále dotýkají našeho těla skrze oblečení, vystavujeme své hrudníky slunci, a hlavně se pohybujeme. V neposlední řadě se pak mnohem lehčeji stravujeme, svíčková s pěti není úplně nejběžnější volba oběda na pláži. Dáváme tam svému tělu i mysli několik různých podob velmi potřebného relaxu.

Osobně jsem u moře zaznamenal mnohem nižší potřebu spánku a lepší trávení. S téměř deseti nachozenými km denně proloženými plaváním jsem si "odpustil", že jsem nezvedl ani činku. Volný čas jsem využil k pokračování čtení knihy "Tiny Habits", která je naprostou bombou. Nejpraktičtější kniha o tom, jak si "nadesignovat" svůj život, jakou jsem kdy četl. Po návratu z ráje se snažím aplikovat nejen znalosti z této knihy a vyhnout se tomu, abych byl chycen velkoměstským shonem. Účelem tohoto postu je motivovat vás k aktivnímu relaxu, který obsahuje slunce, přírodu, "nepřemýšlení", vzdání se displejů na nějakou dobu a přítomné vnímání světa kolem sebe. Nemusíte kvůli tomu hned letět na druhý konec světa, kolikrát stačí vypadnout někam za město. Tenhle přírodní "recharge" dokáže posunout vaši výkonnost i osobní štěstí v běžném životě na nový level.

Sobota 16/6/2022 - Sauna a ledový bazének

Koukám na hodinky, vteřinovka se blíží ke dvanáctce a já vím, že budu mít za sebou dvě minuty. Jsem po krk v ledovém bazénku, poté, co jsem strávil posledních 10 minut v aroma sauně. Moje nízké procento tuku mi zrovna extra nepomáhá, můj dech se sice trošku zklidnil, ale ledová voda mi masíruje celé tělo tisícem pomyslných jehliček a já už toho začínám mít plné zuby. Vizuálně se moje tělo začíná blížit spíš k holčičce a tak předpokládám, že jako naschvál bude při mém opuštění bazénku procházet minimálně švédské opalovací družstvo (diváci filmu Plnou parou vzad pochopí).

Uvědomuji si, že v mém diáři se nachází na tento měsíc cíl, že zůstanu v ledové vodě aspoň pět minut. Mohl bych to splnit dneska? Ale to nejsem ani v půlce. Místo pohledu zbytečně dopředu aplikuji "porcování slona". 30 dalších vteřin. Ani nemrknu a jsem u třech minut. Ale ještě to jde, tak zkusím další půl minutu. Tři a půl už je kousíček od 4 minut, aspoň budu mít představu, jakých bude těch cílových 5 minut, které dám někdy příště.

Začínám svůj mozek "ojebávat", tak, jak to on s radostí dělá nám. Stačí "noha ve dveřích", popostrčí vás k prvnímu kroku a už to jede. "Dáme si jen jednu epizodu seriálu!", "Nemusíš sníst celé ty brambůrky, dáš si dvě, tři hrsti!", "Koukneš na Instagram na pět minut, nebudeme na tom zaseklí celou hodinu!". Jakmile ale svolíš, uděláš první krok, rozjíždí se dopaminovou smyčka a jsi u třetí epizody seriálu, dvě balení brambůrků jsou pryč a ještě u toho scrolluješ na telefonu. První krok je hrozně mocný, ale dá se využít naopak, v náš prospěch pomocí techniky "mini-zvyků", ale o tom někdy příště.

4 minuty, byl bych idiot, kdybych to teď vzdal, když už můžu splnit svůj cíl a odškrtnout cíl. Na pěti minutách se chystám k rychlému vylodení, když mi naskočí v hlavě kapitola z knihy "Pravidla úspěchu" s názvem "Ujděte míli navíc!". Dobří lidé splní standardy, ti nejlepší se je pokusí posunout. S 6 minutami na hodinkách vylézám s nadšením toho, že tentokrát jsem svoje "komfortní já" dokázal obelstít já. A stačil jen slib pouhých 30 vteřin navíc. Je to jako výšlap na horu, nekoukej, jak vysoko to ještě je, jen se soustřeď dojít k dalšímu stromu/ukazateli/kamenu.

Teď tohle možná čte nějaký saunový "profesionál", který se vyhřívá přes půl hodiny a v ledovém bazénku tráví 15 minut bez mrknutí oka a říká si: "Co je tak závratného na 5 minutách v ledové vodě?". Zde jde o to, že váš hlavní protivník jste vy sami. Nikdo jiný. Já sám jsem saunu zařadil do svých rituálů několik měsíců zpět, a tak jsem úplný začátečník a cílem je posouvat moje výkony. Nikdy se nenechte zahanbit cizími výkony, nepřepínejte se kvůli tomu, abyste něco dokázali, neberte si nesmyslné váhy ve fitku jen proto, že vedle ten kluk si nakládá nesmysl. Čas na soupeření s ostatními přijde, ale nejdříve je potřeba zvládat porážet sám sebe a svou lenost.

Čtvrtek 7/7/2022 - Plánování a motivace

Dny, kdy se Ti chce, se nepočítají. To si říkám v hlavě a uvědomuji si, že naše návyky, systémy a rituály prochází pravou zkouškou až ve dny, kdy prostě nejsme v nejlepším rozpoložení. Jako dneska, slunce je pryč, obloha je přikrytá zašedlým závojem a teplota dropla stejně jako moje nálada. Proč jsem tohle sakra pojmenoval "zápisky progresu"? Evokuje to pocit, že bych měl neustále zaznamenávat posun kupředu, ale dneska bych se nejraději posunul od ledničky na gauč s počítačem na klíně a u toho skončil, natož něco dělat a nedejbože o tom i psát. Trošku jsem podcenil "sváteční týden" (úterý, středa svátky, což mě vedlo k tomu mít volno i čtvrtek a pátek), který znamená více volna, což často vede k "rozhodovací paralýze". Máte prostě tolik možností, že nakonec skončíte bezúčelným flákáním. Tohle přesně doporučuje David Goggins eliminovat tím, že prostě celý den rozplánujete a necháte si tam třeba jen jednu kolonku "uvidím". Tím pádem nemusíte nad ničím dumat, prostě jedete podle plánu.

Ale dost brečení. Úspěšně jsem dočetl "Living with a SEAL" a objednal knihu od stejného autora a s podobným tématem "Living with the Monks". Tentokrát si milionář Jesse přitáhne domů dva mnichy a bude se snažit s jejich pomocí dostat svoji kvalitu života na vyšší level. Jelikož se jedná o knihu v AJ, která musí doputovat od dodavatele, vím že si ještě tak dva týdny počkám. V meziobdobí jsem se tedy vrátil ke knize "Hoř pomalu", což je taková seberozvojová příručka od české biohackerky a spoluzakladatelky projektu "Code of Life" Veroniky Allister (za svobodna Jelínkové). Pokud jste noví v biohackingu, tahle kniha Vám dá slušný základ. K tomu pak aktuálně čtu i "Pravdu" od Neilla Strause, který popisuje svůj příběh a cestu za poznáním vztahů, která zahrnuje, jak pobyt v léčebně pro sexuálně závislé, různé rituály, tantru, tak i swingers párty. Je to taková velká provokativní sonda do života jednoho závisláka, který se zamýšlí nad tím, jestli je nám přirozenější "mono" nebo "poly" život.

Docela kontrast oproti první knize, co? Hned vysvětlím proč. V rámci svých čtecích rituálů čtu vždy najednou dvě knihy odlišného charakteru. Jednu naučnou a druhou zábavnou. Nemůžete se učit 8 hodin v kuse, stejně tak i číst poučné věci vás za chvíli unaví. Proto když už cítím, že můj mozek nechce více "učení", odkládám chytrou knihu a sahám po té, která je čistě zábavná. Vypnu mozek, uvolním se, nepřemýšlím tolik, trošku se "refreshnu" a za chvíli opět můžu jít zpět k vážným věcem. Tohle určitě spousta studentů zná formou, že si jdou od učení "vypnout" k seriálu, scrollovat na Tik Tok, apod. Problémem je, že tyhle věci (Netflix, Tik Tok, Instagram) jsou stavěné na to, aby vás lapily, takže i když si řeknete, že dáte jeden díl seroše nebo půl hoďky na Instagramu, často se stane, že zjistíte, že jsou tři hodiny pryč a stejně tak vaše motivace se něco dál učit. Proto je pro mě varianta zábavné knihy lepší, protože to není takový ždímač dopaminu.

Jak rychle uděláte sto kliků? Já se na první pokus dostal něco mále přes tři minuty. Rozhodil jsem si to na 30 - 20 - 20 - 10 - 10 - 10. Poprvé je to celkem výzva a u posledních 10 vám slušně "hoří" prsa i tricáky. V následujících dnech jsem dával aspoň stovku až dvě denně, tak abych se dostal na 1000. Bez nějakého vyššího záměru, chtěl jsem to zkusit. Dalším levelem bude dát 100 poctivých na jeden zátah. Cviky s vlastní váhou jsou základ. Ať jsi tlustý, hubený, s jakoukoliv fyzičkou, každý může vyseknout deset kliků denně. Nebo pět. Zkus udržet "řetěz", třicet dní třeba. Samozřejmě pokud jsi zkušený fitkař, co zapíjí nakopávač dvojitým pressem a tahá na mrtvolu ekvivalent Smarta, můžeš tenhle odstavec přeskočit. Ale pro začátečníky je to dobrý způsob, jak budovat vůli a získat trošku silový základ. Jasný, nebudeš po klikách vypadat jako Arnold, ale je to něco, co můžeš dělat kdykoliv, kdekoliv a nehrozí, že si ublížíš. Pokud Tě tohle téma zajímá, můžeš mrknout třeba na knihy "Trénink Vězně." Navy SEAL David Goggins dokonce tvrdí, že kalistenika a street workout do budoucna ovládnou celou fitness scénu. No uvidíme...


Neděle 3/7/2022 - Ranní rutina

Po standardní ranní návštěvě koupelny dojdu do pracovny, kde na mě už pokukuje telefon. Je hezky usazený ve stojánku, dioda poblikává, což znamená že je připravený poskytnout mi šlehu "levného" dopaminu. Jakoby na mě telefon volal: "Pojď sem, Míšo, máme tady pro Tebe dávku nových notifikací z Tik Toku i Instagramu! Budeš se cítit lépe, ten skutečný svět je tak nudný, ale tady je spousta zábavy! Pojď začít den upevněním našeho vztahu, vždyť jsme tak nerozluční přátelé!". Jenže tohle volání je zrádné jak Sirény. Plujete za krásnou 10/10 blondýnou a jen co se nahnete přes okraj lodi, ta nevinné holčina se změní v něco, co připomíná spíš Jiřího Káru, ani nemrknete a následujete osud Titaniku. Ale nechme báje a pověsti stranou. Prostě začít den čuměním do displeje je ten nejhorší možný start. 

Vím, co mám dělat a co je jediná správná možnost. Držet se rutiny. To znamená, že vylezu do okna (předtím na sebe něco hodím, nechci mít 70letou sousedku naproti zalévající kytičky na svědomí) a vystavím své oči přirozenému světlu. Dám si deset hlubokých nádechů a výdechů. Na obloze je pár mraků, ale jinak je krásně slunečno. Uvědomím si, že je tu další den, že jsem naživu a že je potřeba být za to vděčný. Tohle není nějaký ezo-blábol, jde čistě o to, že jste v té šťastnější skupině lidí, kteří se dnes neprobudili mrtví (Přece když jde někdo spát živej, tak se musí probudit mrtvej, ne?). Moje polička se suplementy připomíná laboratoř Grundzy z Párty Hárd, ale ranní dávku mám omezenou na 3 doplňky. Vitamin C s postupným uvolňováním, komplex vitamínů B a kreatin. Přesun do sedu nebo lehu a jde se dýchat. Volím buď Wim Hofovu metodu (leh) nebo "Dech Ohně" (sed), tyto dechové techniky ještě více rozeberu do budoucna, ale pokud jste netrpěliví, určitě strejda Google pomůže. 

Po aktivaci přichází část, která je naprosto přirozená pro každé zvíře. Ať už máte kočku, psa nebo potkana, vždy když daný mazlíček vstane, zívne a protáhne své tělo. Což je jen další z X věcí, kterou jsme tak nějak s vývojem moderní civilizace opomněli, i když ji se zvyšujícím komfortem potřebujeme víc a víc. Fitko 4x - 5x týdně si na mě vybírá svoji daň, takže nemůžu popírat, že tuhle část ranní rutiny bych neměl vynechávat, ač je to opravdu něco, z čeho nejsem úplně odvařený. Naštěstí to není o nutnosti strávit tři hodiny na jógové podložce, proto mám jen pár sestav základních protahovacích cviků, které projedu za 2 - 3 minuty. Základem budování návyků je jejich jednoduchost, mnohem lepší je udělat stokrát za sebou jeden klik každý den, než sto kliků jednou za 100 dní. Konzistence je klíč. 

Další políčko, sprcha. Očekává se ode mě asi sprcha studená, ale v tomto případě jsem dočasně tento návyk dal do jiného hrníčku. S řadou otužování venku, kvůli letním návštěvám bazénů (kde si můžete dát studenější sprchu) nebo chillování v ledovém bazénku v sauně nevidím úplně efekt dávat přes léto studenou sprchu ráno. Tudíž jedu čistě intuitivně a nelpím na tom. Tohle je taky podstatné zamyšlení. Je důležité jít mimo svůj komfort, ale zároveň je potřeba být realista a nastavovat si návyky, které budu plnit, jinak mě neúspěchy budou frustrovat a ovlivňovat celé mé rozpoložení.

Na řadu přichází plánování, otevřu svůj Bullet Journal, což je ve své podstatě tečkovaný zápisník, kam aplikuji tuto známou metodu plánování, reflexe, deníku i kartotéky v jednom. BuJo prostě dokáže být čímkoliv, na co si pomyslíte, určitě na to ještě přijde řeč. A jeden z prioritních úkolů pro tento den je přidat na blog "Zápisky progresu". Tento seriál blogových postů, který bude takovým mým live veřejným deníkem, kde budu rozebírat techniky seberozvoje i biohackingu, popisovat pokusy sám na sobě a především recenzovat úspěchy, posuny, ale i selhání. Ještě si nejsem jistý, jak pravidelné tyto vstupy budou, ale to uvidíme podle toho, jak to i vás bude bavit. 

Moje BuJo říká, že dneska mám ještě v plánu dočíst "Living With a SEAL", zábavnou knihu o tom, jak si americký podnikatel nastěhoval do svého luxusního apartmánu na 5. Avenue "nejtvrdšího muže planete" člena Navy SEALS Davida Gogginse a zavázal se měsíc plnit veškeré jeho příkazy a dodržovat trénink, který je velmi eufemicky řečeno extrémní. Když jsme u tréninku, můj zápisník říká, že mám na pořadu dne fitko - ramena a břicho, nějaké to plavání a saunu. No, tahle neděle rozhodně nebude o nicnedělání. Hezkou neděli všem a vidíme se u dalšího postu!