Globálně propojení, lidsky ztracení: jak moderní svět přetížil mozek nastavený na 150 vztahů

Proč je společnost tak polarizovaná a plná nenávisti?

Protože naše hlava na to prostě není stavěná. Možná jsi slyšel o Dunbarově čísle. Je to číslo 150 a znamená počet (limit) smysluplných vztahů, které náš mozek dokáže zvládnout. Lidská společnost v drtivé většině své existence fungovala v komunitách tohoto rozsahu. Kmeny. Týmy. Oddíly. Například spartská jednotka zvaná enomotia měla přibližně 144 mužů. Římské centurie fungovaly podobně. A i moderní vojenské roty nebo skupiny speciálních sil se často drží tohoto limitu.

Od kmenů k propojenému světu 

V takové skupině jsi znal každého. Každý měl svůj úděl a byl přínosem pro přežití ostatních. Neměl krizi identity, protože byl potřebný a ostatní mu to dávali najevo. Když se někdo choval jako kretén, dopadlo to přímo na jeho život. Nebylo se kde schovat. Viníka nešlo přehlédnout, protože jsi ho potkával u ohně, při lovu i ve chvílích největší nouze. A zároveň ho ostatní hodnotili komplexně, ne podle jedné věty, ale podle let společného soužití. Bylo tak jednoduché rozlišit, jestli provinění vůči komunitě byl nějaký "zkrat" nebo shnilý charakter.

Tolerance měla hranice. Skupiny byly tvořeny podle hodnotové shody. Vrána k vráně sedá. A když byl někdo příliš odlišný, nebyl součástí. A ti druzí? Ti byli potenciální hrozba. Ale zároveň, pokud si žili někde jinde, podle svých pravidel, nikdo je neřešil. Jeden kmen mohl ve dvanácti letech posílat kluky do lesa přežít bez jídla a nikdo je neosočoval z toxické maskulinity. Jiný kmen mohl mít sto padesát genderů/pohlaví a nikdo to neoznačoval za ideologickou úchylku. Jeden byl ochotný přijímat "vyhnance" z jiných kmenů, druhý stavěl nepřekonatelné hradby. Jedni zavedli teokracii, druzí patriarchát, třetí si hráli na rovnost. A až čas ukázal, kdo měl pravdu. Kdo přežil a kdo ne.

Dnes jsme propojení všichni. A naráz musí spolu vycházet lidé, kteří by v minulosti žili na opačných koncích světa. Jedna skupina chce v každé pohádce gay dinosaura. Druhá by nejradši dětem do osmnácti zamlčela existenci jakékoliv sexuální orientace. Vznikne kompromis, že gay dinosaurus bude jen v některých pohádkách. A obě strany jsou nasrané. Protože u hodnotového konfliktu kompromis neznamená výhru pro nikoho, ale frustraci pro všechny.

Sociální sítě a soudy bez kontextu 

Sociální sítě to celé dorazily. Daly nám možnost spojit se s blízkými, ale zároveň nás vystavily lidem, se kterými bychom si v normálním světě nikdy nesedli ke stolu. A to je problém. Vidíš člověka, který sdílí naprosto jinou životní zkušenost, a hodnotíš ho podle svého měřítka. Klidně teď můžeš napsat nějaké cizí holce, že je tlustá. Proč? Protože Tě to stojí deset vteřin času, máš pocit převahy a nemusíš nést žádné následky. Ale kdybys byl součástí jejího kmene, nejspíš bys to neřekl. Nebo bys to řekl jinak. Anebo bys to vůbec neřešil, protože by Tě zajímalo, co opravdu dělá a čím přispívá.

Problém není jen nenávist. Problém je absence kontextu. Všichni jsme propojeni, ale nikdo se navzájem neznáme. A tím pádem si domýšlíme. On tím myslel... Naznačuje, že... Nepřímo říká... A každý to čte přes svoji čočku, často zamlženou vlastním strachem, vztekem nebo předsudky. Nedávno jsem viděl komentář pána: "Neznal jsem toho člověka, ale podle toho, co se píše v mediích, to musel být pěkný zmetek!" To přesně vystihuje tu povrchní snahu mít vždy názor, ač často akorát papouškujeme ten, který nám někdo šikovně podstrčil.

Tribalismus v moderní podobě 

Tribalismus v nás zůstal. Když si vezmeš tričko s logem oblíbené kapely. Když si dáš šálu svého fotbalového klubu. Když oblečeš kůži a nasedneš na Harley. Je to tvoje kmenová identita. A ta v reálném světě stále funguje. Proč? Protože vstup do cizího teritoria vyžaduje odvahu a nese riziko. Támhle Franta Vomáčka Ti na Facebook klidně napíše, že si tou velkou motorkou asi kompenzuješ něco malého. Ale do motorkářského baru nepřijde. To by už vyžadovalo odvahu, úsilí a tam by především za svoje slova musel nést odpovědnost.

Voláme po porozumění, ale nemyslím si, že je to možné v rozsahu, jaký dnešní svět má. Skutečné porozumění vyžaduje potlačit svoje ego, zkušenosti a hodnoty. Upozadit naši identitu, abychom dokázali být spravedliví a objektivní. A kdo z nás na to opravdu má?

Porozumění, diverzita a odpovědnost 

Nevolám po segregaci. Nevolám po návratu na stromy. Jen si myslím, že diverzita se nerodí z jednoho globálního mixu, ale z mnoha různorodých kmenů, které mají právo žít podle svého. A pokud to zkusí jinak než my, svět ukáže, jestli to bylo moudré nebo ne. Ale snaha všechno vyřešit kompromisem nás vede k tomu, že nebude spokojený nikdo. Mizí komunity i přirozené skupiny, centralizujeme všechno a zároveň se divíme, že roste polarizace a nenávist.

Někdo, kdo mě nezná, si přečte tento text a okamžitě začne rozplétat, co tím asi "chci říct". Bude v tom vidět výkřik proti moderní společnosti, možná politický manifest nebo nějakou skrytou výzvu k izolaci. Citlivý jedinec by možná použil i slovo "radikální". Protože mě nezná, nevidí souvislosti. Neví, že miluju psaní pro efekt, že často přeháním, hraju si s hlubokými i kontroverzními myšlenkami. A že to celé je úvaha, ne návod k revoluci. Naopak, kdyby to četl někdo z mého blízkého kruhu, řekl by jen: "Jo, Michal má zas svůj grafomanský záchvat a myslí si, že je reinkarnovaný Sókratés..," A tím by to skončilo. Vznikla by lehká diskuse, možná i nesouhlas, ale ne absolutní soud.

A to je právě ten rozdíl. Sdílet prostor versus sdílet status. Když se s někým znáš osobně, chápeš kontext. Když ho znáš jen z internetu, hodnotíš fragment.

Možná bychom se měli přestat snažit být propojení se všemi. A místo toho se znovu naučit nést odpovědnost za to, co říkáme, ke komu to říkáme a proč to vlastně říkáme. Protože čím více jsme propojeni, tím méně si rozumíme. A čím méně si rozumíme, tím víc nenávidíme.