Jak ženy a politická korektnost mění mužské komunity. A proč se o tom bojíme mluvit

"Ženy tvoří téměř polovinu hráčské populace. Avšak zatímco muž hraje, žena vysvětluje, proč hraje. Kvůli pozornosti? Cítí se jako muž? Ptali jsme se hráček, streamerek, herní vědkyně i novinářky, co znamená být ženou v gamingu – a proč je to pořád ten nejtěžší level."

Tak zní anotace k článku stránky Page Not Found o údajném sexistickém prostředí online her. Jenže podle mě tenhle text ve skutečnosti otevírá mnohem zajímavější téma než samotný gaming. Ukazuje střet dvou odlišných představ o tom, jak mají fungovat komunity - zda se má nový člen přizpůsobit jejich kultuře, nebo se má kultura přizpůsobit jemu.

Hlavní sdělení článku je jednoduché. Mnoho žen se v online hrách necítí dobře. Vadí jim nepřátelství, urážky, zpochybňování jejich schopností, ale paradoxně i opačný extrém – přehnaná ochota pomáhat jen proto, že jsou ženy.

Povězme si nejdříve něco o tomto prostředí. Gaming totiž nevznikl jako pečlivě navržený inkluzivní prostor. Vznikal spontánně. Především kolem mladých mužů. A stejně jako každá převážně mužská komunita si vytvořil vlastní kulturu.

Ta kultura není vždy příjemná. Je hlučná, soutěživá, často vulgární. Lidé si nadávají, provokují se, zesměšňují se a testují navzájem svou odolnost. Ne proto, že by se nenáviděli, ale protože právě tak mezi sebou mnoho mužů komunikuje. Stejně jako v šatně po fotbale, na stavbě, v armádě nebo v partě kamarádů.

Pro člověka zvenčí to může působit toxicky. Pro lidi uvnitř je to často jen forma humoru.

Tím samozřejmě nechci tvrdit, že je jakékoli chování v pořádku. Osobní útoky, šikana nebo cílené obtěžování nemají místo v žádné komunitě. Zároveň ale platí, že muži a ženy mají v průměru odlišnou hranici toho, co považují za urážlivé nebo nepřijatelné. To, co část žen vnímá jako nepřátelské prostředí, může mnoho mužů chápat jen jako běžné pošťuchování, černý humor nebo součást soutěživé kultury. Právě proto bychom měli být opatrní, než začneme jednu perspektivu automaticky považovat za jedinou správnou. 

Samozřejmě ne každému to vyhovuje. Ani všem mužům. Jenže právě proto existují různé komunity. Někdo hraje kompetitivní střílečky s partou, kde létá jedna urážka za druhou. Jiný si založí Discord plný klidných lidí, kteří chtějí hlavně spolupracovat.

To je přirozené.

Problém začíná ve chvíli, kdy se místo hledání vhodné komunity začne objevovat požadavek, aby se změnila kultura celé komunity.

A tady se podle mě gaming stává jen ukázkou mnohem širšího fenoménu. V moderní společnosti jako bychom přestávali tolerovat existenci prostředí, která nejsou určena každému. Jakmile někde převládá určitý typ lidí a určitý způsob komunikace, velmi rychle se objeví tlak na jeho změnu.

A to se třeba děje, když do mužského prostředí začnou ve větším počtu vstupovat ženy. Místo aby přijaly, že vstupují do komunity s vlastní kulturou, začnou postupně upozorňovat na to, co je špatně. Z jejich subjektivního pohledu. Vadí jim hrubý humor. Vadí jim nadávky. Vadí jim soupeření. Vadí jim, když je někdo údajně shazuje. Ale často jim vadí i opačný extrém. Když jsou zvýhodňovány nebo se k nim ostatní chovají příliš mile.

Výsledkem je, že správně není vlastně nic.

Společnost se přitom téměř automaticky postaví na jejich stranu. Protože kdo by chtěl veřejně obhajovat prostředí, které je označeno za sexistické? Firmy mění pravidla, moderátoři zpřísňují postihy, platformy zavádějí nové kodexy chování a kultura komunity se začne měnit.

Ne proto, že by si to přála většina jejích původních členů, ale protože je společensky přijatelnější přizpůsobit většinu menšině než říct: "Možná tohle prostředí prostě není pro každého." "Možná, když Ti vadí emotivní mluva, není pro Tebe prostředí hraní násilných stříleček vhodné."

Paradoxní je, že muži na to většinou reagují stejně.

Odejdou jinam. Najdou si nový Discord, novou hru, nový klub nebo novou komunitu, kde mohou být zase sami sebou.

Jenže po čase se celý proces opakuje. Nově vzniklý prostor začne být kritizován za to, že je příliš mužský, příliš nekorektní nebo že se v něm ženy necítí vítané. A znovu se objeví tlak na změnu.

Kruh se uzavírá.

A tohle není vůbec jen o hraní her nebo o "zlých" ženách.

Když vstupuji do cizí kultury, očekávám, že se přizpůsobím já jí. Ne že se ona přizpůsobí mně. To platí při cestování, při nástupu do nové práce i při vstupu do jakékoli komunity.

Dnes však stále častěji požadujeme pravý opak. Ve jménu inkluze měníme prostředí tak dlouho, až přestanou být čímkoli specifická. Ve jménu rozmanitosti vytváříme uniformitu. Místo svébytných komunit vznikají sterilní prostory bez ostrých hran, bez charakteru a nakonec i bez duše.