Muži nepotřebují vojnu. Potřebují partu dobrých chlapů

"Chlapi by měli zase chodit na vojnu, aby nebyli takové měkkoty!"

Tohle občas slýchám jak od mužů, tak od žen. A chápu ten pohled. Jenže je opravdu na roky nutné prostředí, které bylo často spojeno s otevřenou šikanou? To totiž často úplně zastínilo přínosy disciplíny nebo nově získaných schopností.

Přesto si ale myslím, že se na vojně nacházel jeden důležitý aspekt, kdy jde o něco, co jsme v moderní společnosti do značné míry opustili. Pravidelný a upřímný kontakt mužů s jinými muži.

Uvědomil jsem si to během našeho road-tripu s karavanem.

Abych dal celé zkušenosti trochu kontext, věřím, že každý z nás má v sobě jak maskulinní, tak femininní stránku. A myslím si, že ta moje femininní byla vždycky poměrně silná. Kromě bojových sportů mě odjakživa zajímala psychologie, komunikace nebo umění a vždycky jsem se cítil přirozeně v prostředí, kde převažovaly ženy. Možná na tom má svůj podíl i fakt, že jsem byl roky škole, kde připadalo cca devět holek na jednoho kluka.

Zkrátka jsem byl zvyklý na úplně jinou dynamiku, než jakou jsem později zažil v čistě mužské partě.

Mezi muži je to jiné. Každý má svoji roli. Každý je považovaný za plnohodnotného člena skupiny. A s tím automaticky přichází i určitá odpovědnost. Ostatní s ním počítají.

Když jsme třeba při našem pánském výletě dorazili na první stanoviště, dostal jsem do ruky kličku na vysunutí stabilizačních opěr karavanu. Manuální práce nikdy nebyla moje silná stránka, takže jsem automaticky začal přemýšlet kterou ze svých top výmluv použiju. Že to neumím? Že jsem to nikdy nedělal? Že by to možná měl udělat někdo zkušenější, protože já to udělám špatně? A samozřejmě jsem se vymluvit pokusil.

Jenže místo empatického souhlasu a přebrání mé povinnosti přišla úplně jednoduchá odpověď:

"Tak se to prostě naučíš, kámo!"

Nebyla v tom žádná agrese ani výsměch. Jen nezpochybnitelné očekávání, že se s tím nějak poperu. Přístup, který se někdy označuje jako "tough love".

Existuje pojem weaponized incompetence, česky bychom mohli říct předstíraná neschopnost nebo předstíraná nekompetence. Je to situace, kdy člověk (vědomě nebo nevědomě) tvrdí, že něco neumí, případně to udělá tak špatně, že příště už to po něm nikdo raději nechce.

Je to něco, o čem jsem přesvědčený, že každý z nás někdy použil v dětství na svoji mámu. Bohužel část mužů to dodnes aplikuje na své manželky.

Jenže v mužských kolektivech to nefunguje. Nebo rozhodně ne tak efektivně. Rovnou dostáváš důvěru a povinnost dělat důležité věci, které jednoduše nemůžeš odfláknout, protože jsou prostě důležité.

Špatně utřít kuchyňskou linku je jednoduše jiná liga, než když se ti zbortí karavan. Máš důvěru a podporu chlapů, ale zároveň počítají s Tvojí snahou a nenechají Tě se z toho jen tak vykroutit. Když bude potřeba, poradí Ti. Ukážou, jak na to. Ale neudělají to za Tebe.

Jsem hrozně vděčný, že jsem v dětství měl to štěstí občas vyrazit s tátou a jeho kamarády a jejich syny na čundr. Je to opět prostředí, kde není možné běžet se hned schovat pod mámy sukni. Ne, ne, na Tobě je rozdělat stan, nést zásoby, přikládat do ohně, jednoduše být užitečný.

Další věc, kterou podle mě lidé často podceňují, je specifický humor mezi chlapy. Zvenčí může působit drsně nebo až bezcitně. Jenže pokud vzniká mezi lidmi, kteří se mají vzájemně rádi a respektují se, plní úplně jinou funkci.

Učí člověka nebrat sám sebe tak vážně. Trochu osekává ego. Posiluje psychickou odolnost. A zároveň vytváří pocit, že do té skupiny skutečně patříš. Někdy je to trošku hard, ale skrze adekvátní míru diskomfortu sílíme.

Samozřejmě je obrovský rozdíl mezi tímhle přátelským popichováním a skutečnou šikanou. To první vztahy posiluje. To druhé je ničí. Tyhle dvě věci bychom rozhodně neměli zaměňovat.

Stejně důležitý je podle mě i mentorský rozměr. V mužské partě má člověk možnost odkoukat spoustu věcí od zkušenějších chlapů. Ne prostřednictvím přednášek nebo motivačních citátů, ale tím, že je jednoduše pozoruje při řešení běžných situací. Jak přemýšlí. Jak se rozhodují. Jak reagují pod tlakem. Jak nesou odpovědnost.

Takové zkušenosti se předávají překvapivě těžko přes knihy, videa nebo sledováním podcastů.

Musí se ale jednat o "men only" skupinu. Každý, kdo někdy organizoval nějakou akci, potvrdí, že stačí jediná žena mezi chlapy a chování mužů se úplně změní. Nehodnotím to tak jako dobré nebo špatné. Prostě to tak bývá.

Americká intelektuálka Camille Paglia vysvětluje, proč jsou čistě mužské kolektivy krátkodobě mnohem efektivnější. Jsou totiž orientované na společný cíl, hierarchii a výkon. Členové mají vyšší schopnost se podřídit vůdčím osobnostem a potlačit své osobní potřeby ve prospěch dosažení cíle skupiny.

Naopak ženy často přinášejí do skupin větší citlivost k mezilidským vztahům, empatii, snahu o rovnost nebo schopnost vnímat problémy z jiných úhlů pohledu. To má v případě dlouhodobé spolupráce opět své výhody.

Kontext situace, ve které spolupracujeme, hraje roli. Čím krizovější je situace, tím rychleji se vracíme k tradičním a stereotypním genderovým rolím dělby práce. Jednoduše řečeno, když jde o život, nemůžeme brát ohled na pocity každého z nás. Ale když situace není tak vyhrocená, je příjemnější mít smíšený tým, kde se bude řešit i to, jak se lidé cítí, než jen aby podali výkon.

Nemyslím si, že potřebujeme obnovit povinnou vojnu pro posílení schopností a sebedůvěry mužů.

Myslím si ale, že spousta mužů by potřebovala něco mnohem obyčejnějšího.

Partu chlapů, která jim věří natolik, že od nich zároveň něco očekává. A tím jím dává možnost růst, učit se a cítit užiteční.

A když něco neumíš? Tak se to prostě naučíš, kámo.